Předběžné vyjádření petičního výboru ke studii prezentované dne 24.5.2021 na zastupitelstvu města Uherské Hradiště.
Jaký je náš postoj ke spalování odpadů?
Praxe ukazuje, že i při maximálním třídění a snaze o materiálové využití odpadů zbude nezpracovatelný zbytek, který je nutné zlikvidovat např. spálením s využitím energie. Nejsme tedy zapřisáhlými odpůrci této technologie. Zcela zásadní však je, v jakém zařízení a za jakých podmínek se spalování provozuje.
V ČR se naštěstí doposud daří držet trend osvědčený ve vyspělých evropských státech. Průměrná kapacita spaloven je v zemích EU cca 200 tis. tun/r, s dojezdovou vzdáleností kolem 100 km. Čtyři fungující i další připravované spalovny v ČR jsou rovněž velkokapacitní, nejlepší techniky (BAT) jsou zde aplikovány v plné míře bez kompromisů a mají stanoveny nejpřísnější podmínky provozu a limity znečišťování na základě zákona o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC). Jejich ekonomika „unese“ nejnáročnější způsoby čištění spalin a detoxikace zbytků po spálení a současně mají sílu do budoucna postupně zlepšovat své procesy na základě působnosti zákona o IPPC a omezovat tak produkované znečištění.
Uvažovaná malá „podlimitní“ spalovna, která nemusí spadat pod IPPC legislativu, již z principu nemůže zajistit nejvyšší dosažitelnou bezpečnost provozu a míru ochrany prostředí a zdraví obyvatel – to si podle nás i podle názorů podporovatelů naší petice, Hradišťáci nezaslouží.
Jak hodnotíme prezentovanou studii VUT, preferující spalování odpadů v CTZ?
Hodnotit samotnou studii trochu postrádá smysl, protože je plně poplatná zadání – je tedy na místě zabývat se spíše základní úvahou, ze které formulace zadání vychází: Mottem je, jak zachovat překonaný koncept centrální teplárny (poplatný době vzniku v 60. letech, kdy jiné palivo, než uhlí nepřicházelo v úvahu) a udržet CTZ jako výdělečný podnik i v dnešních, výrazně odlišných podmínkách. Jako prostředek byl zvolen byznys s odpady, jehož začleněním do palivové základy CTZ by se posílila pozice lokálního monopolu v dodávkách tepla o monopol na likvidaci odpadů po dlouhé desítky let – bez ohledu na všechna rizika a negativní dopady tohoto záměru.
Naše očekávání, že se studie bude zabývat optimalizací zajištění dodávek tepla ve městě z pohledu širších souvislostí a trendů jako je např. zvýšení efektivity cestou rozumné decentralizace zdrojů, s výsledkem snížení cen pro obyvatele, bylo zbytečné.
Stejně tak postrádáme zaměření na minimalizaci zátěže prostředí a všech rizik posuzovaných variant, které s sebou provoz spalovny odpadů přináší – právě oblast fundovaného posouzení dopadů na zdraví a životní prostředí je ve studii zpracována a vyhodnocena zcela nedostatečně.
Úzce vymezený koncept logicky vede k prosazování projektu malé spalovny, se kterým MVV Energie neuspěla v r. 2019 ve Vsetíně. Původní podpora záměru ze strany města padla po volbách a nové vedení radnice jej na základě protestů občanů smetlo ze stolu. Hradišťská verze záměru se liší Vsetínské navýšením kapacity spalovny o 25% a začleněním spalování čistírenských kalů, obsahujících 80% vody.
Způsob zpracování studie působí tendenčně; dost násilně vyznívá např. zařazení varianty V4 (rovněž se se spalovnou odpadů), která se od „vítězné“ V5 liší nepodstatně – jen aby bylo možno variantu V3 (přechod čistě na plyn) odsunout až na 3. místo v pořadí ekonomické výhodnosti.
Takto pojatá studie v žádném případě nemůže sloužit jako hlavní podklad pro rozhodování o koncepci zajištění dodávek tepla v Uherském Hradišti.
Jaký je souhrn našeho pohledu na preferovanou koncepci spalování 15 tis. tun odpadů
Dnes CTZ spaluje ca 15,5 tis. t uhelného prachu, čímž pokývá ca 97% výroby energií, zbylé 3% zajišťuje zemním plynem. Uhelný prach se v preferované variantě nahradí prakticky stejným množstvím směsného komunálního odpadu (SKO). Tento odpad je ještě méně kvalitní palivo než používaný uhelný prach (výhřevnost je nižší o 42%), takže bude nutno navýšit podíl plynu na produkci tepla z dnešních 3% na ca 51% (v závislosti na zvolené variantě).
Z uhlí dnes vzniká 15,5% popelovin, kdežto při spalování SKO se počítá se zbytkem po spálení 31%, který obsahuje nebezpečné látky a končí zase na skládkách. Na likvidaci těchto zbytků a na čištění toxických spalin padne cca 58% celkových nákladů spalovny.
Proti tomu čistě plynová varianta, kterou prosazujeme my, vyrobí 100% energií ze zemního plynu, není zde žádný zbytek po spálení, vypouští minimum emisí a má proto nejnižší dopad na prostředí a zdraví lidí – zkrátka cesta, kterou se vydalo již téměř 80% podobných malých dodavatelů tepla v ČR.
Z plánované kapacity 15 tis. tun SKO/r bude tvořit odpad města UH jen přibližně třetinu – zbytek se bude dovážet z okolních obcí. Jak autoři dále vyčíslují – potenciál dostupných odpadů je značný – až 60 tis. tun/r, pokud se uvažuje dovoz odpadů třeba z Otrokovic, Kroměříže, Kyjova a dalších obcí. Hrozí tedy výhledově výstavba dalších linek na spalování odpadů v Mařaticích?
Co je pro nás zásadní: Plánovaná malá spalovna nespadá automaticky pod zákon o integrované prevenci. Investor však může o integrované povolení dobrovolně požádat. Podle vyjádření zástupce MVV Energie se s tímto nepočítá, ale údajně budou požadavky, které IPPC má, plnit.
Je jasné, že i tato spalovna bude obsahovat jednotlivé BAT prvky technologie – jednoduše proto, že bez nich by neprošla ani základní legislativou. Zdůrazňování jejich zařazení tedy chápeme jen jako marketingový tah. V případě realizace by šlo o jedinou spalovnu SKO v ČR bez integrovaného povolení, tedy bez možnosti stanovení nejpřísnějších podmínek provozu, kontroly a řízení rizik.
Proto nám samozřejmě vadí především umístění spalovny odpadů v takovéto blízkosti obytné zástavby, škol, obchodních středisek a zařízení ke sportu a rekreaci a považujeme jej za naprosto nevhodné a nezodpovědné.
Jak se díváme na návrh spalovat čistírenské kaly?
Studie uvažuje se spalováním čistírenských kalů, obsahujících cca 80% vody. Z takového nehořlavého „paliva“ spalováním žádnou energii získat nelze – jedná se o prostou likvidaci s vícenáklady, zhoršujícími ekonomiku provozu. Spalováním odpadních kalů nejsou zpravidla beze zbytku zneškodněny všechny v nich obsažené škodliviny. Část těchto škodlivin přechází obvykle ve změněné podobě do spalin, do popílku a škváry. Pro takovýto kal studie uvažuje s přídavkem 35-40% nezpracovatelného plastového odpadu, aby vůbec vznikla spalitelná směs.
Nevyužitelný plastový odpad je navíc běžně tvořen z velké části plasty na bázi PVC, které obsahují až 15 % chloru – tak se stává tento odpad potenciálním zdrojem dioxinů a podobných chlorovaných organických škodlivin, které mohou přetížit systém odlučování těchto vysoce nebezpečných látek ze spalin, protože spalovny tohoto typu jsou koncipovány pro obsah chloru v odpadu do 1%.
Současná zařízení výrobci prezentují jako moderní jednotky se zanedbatelnou zátěží okolí. Čeho se tedy obáváme?
V případě realizace spalovny odpadů vidíme především tato rizika:
1. Šíření obtěžujícího zápachu ze vstupního bunkru, obsahujícího zásobu odpadů na 15 až 20-ti denní provoz (stovky tun odpadu zahnívajícího odpadu k homogenizaci), a případně hluku z drcení objemného odpadu. Projekt uvádí odsávaný prostor zásobníku odpadů (což je povinné pro všechny spalovny odpadů); otázkou ale bude konstrukční zvládnutí a realita v běžném provozu – nevábné ovzduší v blízkém okolí spaloven odpadů je především v letních měsících běžně známé.
Vnímáme i možné riziko nedodržování technologické kázně při provozu zásobníku a riziko šíření zápachu při svozu a manipulaci s odpady. Berme přitom v úvahu, že v ČR je naprosto nefunkční legislativa pro řešení emisí zápachu!
2. Emise zdraví škodlivých látek, a to jak při poruchách a haváriích zařízení – z vypouštěných nečištěných kouřových plynů, tak z nekontrolovaného překračování emisních limitů při běžném provozu.
3. Naše obavy vzbuzuje také suchý způsob čištění spalin a následné nakládání s popílkem a struskou, které zůstávají v množství přes 30% jako zbytek po spálení. Tyto odpady ze spalování při manipulaci práší, a protože obsahují škodliviny typu dioxinů a těžkých kovů, může docházet k vážnému znečišťování okolí – bohužel, tentokrát nebezpečnějšími látkami, než je uhelný prach.
Je jasné, že ve srovnání se zemním plynem jako palivem bude spalovna SKO vždy vnášet do ovzduší nebezpečnější škodlivé látky a celkově bude zvyšovat znečištění ovzduší ve městě, což povede ke zvýšení rizika negativních dopadů na zdraví obyvatel. Můžeme očekávat problémy hlavně při inverzních stavech, kdy nedochází k rozptylu škodlivin a ty se hromadí v nižších vrstvách atmosféry.
Obáváme se jak běžného provozu spalovny, tak především nestandardních (přechodových) stavů (odstávky – náběhy, opravy, poruchy, havárie) a rovněž se obáváme nedostatečné kontroly účinnosti čištění spalin. Také nutno uvážit, že o mnoha nestandardních stavech během provozu (které nejsou viditelné) se často veřejnost ani nedozví.
Toto jsou tedy hlavní důvody, proč nechceme připustit vyšší emise škodlivin do ovzduší, než by přinesla čistá plynofikace CTZ.
Nevidíme to moc kriticky? Vždyť každé složitější zařízení může mít poruchu.
S ohledem na bezpečnost širšího okolí spalovny je nutné právě tato rizika vyhodnotit.
Jako trvalé a neodstranitelné vnímáme riziko vzniku požáru odpadů v zásobníku odpadů s možným dopadem na zdraví obyvatel v okolí. Přes všechna opatření zahoření nastává i ve velkých spalovnách, vybavených hasicím zařízením – naposledy vloni v únoru v Malešické spalovně, nebo v Liberci.
V dokumentaci ke spalovně Vsetín se uvádí, že případné havárie spalovny jsou „lokálního rázu“ a v případě poruchy a nouzového odstavení zařízení v režimu dojetí je třeba uvažovat emisi nevyčištěných kouřových plynů do atmosféry po nezbytnou dobu k odstávce zařízení. Jak při požáru ve vstupním bunkru, tak v tomto případě mohou unikat extrémně škodlivé kouřové plyny, obsahující velmi nebezpečné látky, volně do okolí spalovny.
Dnes nám uhelný prach při severním nebo západním větru znečišťuje části města až ve vzdálenosti 500 m od CTZ. Ve zplodinách hoření odpadů jsou nebezpečné a toxické látky obsaženy ve formě plynů, par, aerosolů nebo velmi jemných prachových částic. Ty nejsou běžně postřehnutelné jako černým prachem znečištěné prostředí, ale jejich schopnost šířit se ve větru a jejich nebezpečnost pro zdraví jsou mnohokrát vyšší ve srovnání s uhelným prachem. Například některé z dioxinů jsou prokázané karcinogeny a není pro ně stanoven žádný limit, protože jsou považovány za nebezpečné v jakékoliv koncentraci.
Emise škodlivin typu dioxinů a těžkých kovů se u takovéto spalovny kontrolují jen 2x ročně, a to krátkodobým měřením (6-8 hod) a za ustáleného stavu procesu. Podrobným měřením emisí řady spaloven v EU bylo prokázáno, že tyto mohou vypouštět při náběhu a v následné fázi nestabilního spalování dioxiny v koncentracích vysoce překračujících (povolené) hodnoty, dosahované při ustáleném provozu, na které se proces dostane až za několik dnů!
Obavy vzbuzuje rovněž navrhovaná nikde neověřená kombinace technologií, uvažující s tzv. suchým čištěním spalin, minimální zkušenosti s projektováním a výstavbou takovéto malé spalovny v ČR, žádné reference z provozu podobného zařízení a vyhodnocení jeho skutečných dopadů na prostředí.
Přes tyto výhrady se spalování odpadů ukazuje jako ekonomicky zajímavý byznys
Ekonomika záměru v kostce: Celý koncept jak zajistit výdělečnost spalovny spočívá na těchto principech, které když domyslíme, mohou vést až k následujícím absurdnostem:
– Hlavním zdrojem ziskovosti jsou poplatky za spálení odpadu (62% výnosů malé spalovny); výnosy z prodeje tepla a elektřiny činí jen 33% – je tedy potřeba spalovat co nejvíce odpadu;
– Vyšší kapacita spalovny potřebuje co největší odběr tepla – proč tedy uvažovat o omezení ztrát v rozvodné síti nějakou rozumnou decentralizací tepelných zdrojů? Výkon spalovny tohoto typu lze regulovat jen velmi omezeně ve srovnání s možnostmi plynových zdrojů. Co s přebytky tepla v létě?
– Studie počítá s využitím ca 90% tepla vyrobeného z odpadů a nadbytečné teplo bude tzv. „mařeno“. Takže si budeme pálit odpad v širším centru města – pokud možno v co největším množství (spalovna více vydělá) a teplo se bude pouštět bez užitku.
Z uvedených dat lze odhadnout, že v letních měsících může být mařeno v průměru ca 20% tepla produkovaného z odpadů! – z tohoto pohledu je nastavení kapacity spalovny bezohledné k prostředí a tendenční, se záměrem docílit lepší ekonomiku ve srovnání s variantou přechodu čistě na plyn.
– Likvidace 30% toxických zbytků po spálení odpadu, spolkne 43% provozních nákladů (a to při velmi optimistickém odhadu), nákladné je i čištění spalin (dalších min. 15% nákladů) – důsledkem bude jen tlak na vyšší ceny tepla a poplatku za spálení odpadu v dlouhodobém horizontu.
– Další cestou zvýšení ziskovosti spalovny je úspora provozních nákladů – to může vést k provozu technologie tzv. „na hraně“ (minimalizace spalovací teploty, spotřeby chemikálií na čištění spalin, nákladů na sledování emisí, na likvidaci zbytků po spálení atd.). V případě předem ohlášené kontroly emisí není problém najet na parametry, které s jistotou zajistí splnění předepsaných limitů…
– Citlivostní analýza vůbec nepočítá s možností odpojování stávajících odběratelů tepla – to přitom může nastat právě v případech zvýšení ceny zemního plynu, protože např. pořízením domovních plynových kotelen obyvatelé přestanou platit za ztráty při přenosu tepla a skokově sníží své náklady na teplo např. až o 20-40%! O tom je možné se již přesvědčit na příkladech několika bytových domů ve městě. Co pak s přebytky tepla ze spalovny? Bude se v létě mařit třeba 30% tepla ze spalování odpadů?
Z výsledků studie dále nepřekvapivě vyplývá, že parametrem s nejvyšší citlivostí je „kapacita spalovny SKO“: Snížení z preferovaných 15 na 10 tis. tun SKO/r (tedy stále dvojnásobek toho, co produkuje město) vede ke zvýšení ceny tepla o 20 Kč/GJ proti srovnávací variantě se zachováním uhlí – takže z tohoto pohledu je kapacita 10 tis. tun SKO/r horší v porovnání s čistě plynovou variantou V3.
Z řady uvedených zjednodušení a odhadů dále vyplývá, že varianty V3 (plyn) a V5 (odpady+plyn) jsou v rámci chyby, resp. spolehlivosti výstupů, srovnatelné. Naproti tomu prvotní odhady investic spalovny se jeví spíše jako tendenčně podhodnocené.
Častou obavou při plynofikaci zdrojů je zvýšení ceny produkovaného tepla. Je to však spíše strašák než racionální argument. Jak ukazují údaje ERÚ, trend je zřejmý: V posledních letech dochází k poklesu průměrných cen tepla vyrobeného ze zemního plynu pod průměrné ceny tepla vyrobeného z uhlí. V dnešní době je již u malých systémů se zdroji do 10 MWt převažujícím palivem zemní plyn a v rozmezí instalovaných výkonů obdobných jako je v CTZ, činí podíl plynu na produkci tepla již ca 80%.
Vraťme se však k podstatě celé koncepce – tedy k zachování centrálního zásobování teplem.
Ve všech vyspělých zemích se stále znatelněji prosazují trendy liberalizace energetického trhu, vytvoření konkurenčního prostředí, decentralizace energetiky a využívání technických inovací – to vše se záměrem zajistit podstatně vyšší efektivitu hospodaření se všemi formami energie a docílit tak nižší energetické náklady svých ekonomik. Je to obtížná cesta, ale daří se ji naplňovat i v ČR, jak ukazují přehledy ERÚ:
Nalezneme zde řadu dodavatelů tepla velikostně srovnatelných s CTZ, kteří jsou na bázi zemního plynu schopni dodávat teplo koncovým odběratelům za ceny 430-480 Kč/GJ (vč. DPH) – tj. o 20 – 30% nižší, než je dnešní cena z CTZ (620 Kč/GJ), produkovaná z uhlí. Přehled přitom zahrnuje pouze dodavatele tepla s licencí, takže zde není podchyceno velké množství domovních kotelen provozovaných např. v režii majitelů bytových domů – zde domácnosti dosahují cen tepla až o 45% nižších než má teplo z CTZ!
Největší potenciál snížení nákladů na výrobu tepla a tím i jeho ceny je ve snížení ztrát při dálkovém přenosu (15-20%) a dalších nákladů, kterou s sebou nese centralizovaná energetika. Kromě využívání kogenerace jde o instalace např. domovních kotelen vybavených kondenzačními kotli s vyšší účinností, zanedbatelnými emisemi a s minimálními náklady na provoz a údržbu.
To je cesta, kterou zvolila „chytrá města“: Přejít na plyn, což je podmínkou možnosti rozumné decentralizace zdrojů tepla s výsledkem minimalizace ztrát. Takto došlo v řadě srovnatelných obcí k transformaci místních „CZT“ na efektivní podniky, spravující např. vedle KGJ až několik desítek menších (blokových až domovních) plynových kotelen. Svou roli zde zřejmě sehrálo i tržní prostředí a hrozba odpojování spotřebitelů od centrálních zdrojů tepla.
Pro ilustraci: Pokud uvažujeme ztráty energie v rozvodné síti CTZ 15%, lze odhadnout, že se jedná o ca 32000 GJ/r, což odpovídá celoroční spotřebě 53 velkých bytových domů po 30 bytech, tedy jde o ztracené teplo pro téměř 1600 domácností! (CTZ uvádí, že v současnosti zásobuje 5 237 domácností).
Co z toho vyplývá: Jestliže bude zachován zastaralý koncept centrální teplárny „vylepšený“ o byznys se spalováním odpadů, ztráty v rozvodech a všechny vícenáklady centrální výroby zůstanou stejné. Takže pokud se nyní hovoří o „stabilních“, nebo „nejnižších možných“ cenách tepla a „přiměřených“ poplatcích za spálení odpadů rozuměj: Ceny tepla a poplatky za pálení odpadů budou nejvyšší jaké odběratelé snesou v podmínkách lokálního monopolu, do kterého by se MVV Energie samozřejmě ráda dostala na dlouhé desítky let.
Spalovna v CTZ by ale současně řešila problém, co do budoucna s odpady...
Jak už bylo řečeno, nejsme bezvýhradní odpůrci spalování. Avšak plánovaná malá spalovna nemůže být nikdy tak efektivní jako např. velká spalovna SAKO Brno (240 tis t/r, s výstavbou další linky ca 370 tis t/r). A to platí jak pro minimalizaci znečištění životního prostředí, tak pro ekonomiku provozu: Brněnská spalovna podléhá přísným podmínkám v rámci IPPC legislativy, má dokonalejší způsoby čištění spalin a detoxikace odpadní strusky a popílku a to vše se vstupní cenou 950 Kč/t spáleného odpadu. Pro porovnání – uvažovaná (25x menší) spalovna musí mít k zajištění výdělečnosti vstupní cenu 1466 Kč/t resp. 1700 Kč/t v r. 2025.
Kromě velké části obcí JM kraje do Brna vozí odpady z Olomouce, Jihlavy, z Ostravska a uvažuje o tom i 130 km vzdálený Vsetín a další obce. Z tohoto pohledu je těžko pochopitelné, že podobné aktivní snahy obcí využít nové kapacity v Brně nevyvíjí právě Hradiště, zvlášť, když spalovna avizuje městu volnou kapacitu 10-15 tis. tun/r, se snahou dlouhodobě zajistit odpad i pro připravované rozšíření o další linku.
Závěrem
Jak v loňském roce ukázala úspěšná petice podporující přechod CTZ čistě na plyn, občané očekávají od radnice zajišťování infrastrukturních potřeb města s co nejmenšími negativními dopady na prostředí a jejich zdraví a za rozumné ceny energií.
V jejich zájmu tedy není podpora záměru zajistit dlouhodobou výdělečnost subjektu, který má většinového soukromého vlastníka právě na úkor vyššího znečišťování prostředí a zdravotních rizik udržovat tak při životě překonaný koncept centrální výroby tepla.
Z pohledu dnešní doby, kdy nastupují trendy zvyšování efektivity dodávek energií cestou decentralizace zdrojů, liberalizace, konkurence a větší svobody a zodpovědnosti občanů je podpora konceptu malé „podlimitní“ spalovny odpadů vlastně snahou o udržení co největší závislosti obyvatel na městské (i státní) správě bez ohledu na všechny negativní důsledky.
Podle názoru podporovatelů petice Čisté Hradiště je hlavní zachovat čisté a zdravé prostředí – zvolit řešení jako jiné chytré obce: Plynofikace s rozumnou decentralizací, vedoucí k nižším cenám tepla a např. vyřešení efektivního transportu SKO do SAKO Brno. I kdyby to stálo mírné navýšení dnešní platby občana za svoz odpadů, tak si myslíme, že čisté Hradiště za to stojí!