Podle zákona 100/2001Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí pro zařízení k odstraňování nebo využívání ostatních odpadů s kapacitou od 2.500 t/rok zahájí příslušný KÚ tzv. Zjišťovací řízení, jehož výsledkem je stanovení, zda záměr podléhá posouzení vlivů na životní prostředí podle tohoto zákona. Pokud ano, je dokumentace k záměru posuzována tzv. procesem EIA a výsledkem je závazné stanovisko k posouzení vlivů záměru na ŽP, které je podkladem pro vydání rozhodnutí v navazujících řízeních.
ZEVO s kapacitou nad 3 t odpadu/h patří pod působnost zákona 76/2002 Sb. o integrované prevenci (zákon o IPPC).
Principem IPPC je preventivní přístup použitím tzv. nejlepších dostupných technik (angl. BAT), které jsou definovány v referenčních dokumentech Evropské komise (Závěry o BAT pro spalování odpadu viz EU 2019/2010). Pojem „technika“ zahrnuje jak aplikované technologie, tak způsob, jakým je zařízení navrženo, vybudováno a provozováno. Dokument dále definuje úrovně emisí spojené s BAT, úrovně energetické účinnosti a prvky systému environmentálního řízení.
Emisní limity pro vypouštění znečišťujících látek do ovzduší pro malé ZEVO – s kapacitou pod 3 t odpadu/h, které zřejmě přichází v úvahu vybudovat v CTZ-UH, se stanovují na základě zákona 201/2012 Sb. (Zákon o ochraně ovzduší) avyhlášky 415/2012 Sb.
Pro velká ZEVO (nad 3 t odpadu/h), spadající pod zákon o IPPC se stanovují přísnější limity, spojené s předepsanými BAT pro tato zařízení a rovněž přísnější jsou požadavky na kontrolu emisí měřením (větší rozsah a především četnost měření).
Ve srovnání s emisemi energetických zařízení spalujícími běžná paliva je spektrum sledovaných škodlivin vznikajících při spalování odpadů v ZEVO širší a jejich imisní limity jsou nižší. Je to nutné, protože odpady mají velmi pestré a nesourodé složení a velká část spalitelného podílu je tvořena organickými látkami, které při hoření produkují celou škálu zdraví škodlivých těkavých zplodin.
Celkem bylo ve spalinách z odpadů identifikováno přes 180 těkavých látek, z nichž řada je vysoce toxických, nebo má rakovinotvorné účinky (např. dioxiny – polychlorované a polybromované dibenzo-p-dioxiny a -furany, polychlorované bifenyly, polyaromatické uhlovodíky a další). Podobně do spalin přecházejí v toxických formách těžké kovy (Hg, Cd, Pb, As, Cr,..), ve spalovaných odpadech běžně přítomné.
Vedle emisí do ovzduší je potřeba věnovat pozornost i tuhým zbytkům po spálení (popílek, struska). Kromě těžkých kovů obsahují prachové částice i nespálený organický podíl ve strusce dioxiny a jiné perzistentní organické látky, rizikové z pohledu zátěže ŽP při manipulaci a dalším využití nebo při likvidaci skládkováním.
Při kontrole emisních limitů u malého ZEVO (pod 3 t/h) se kontinuálně měří pouze některé ze škodlivin, pro které existují vhodné měřící techniky, a to:
Prach (TZL), oxidy dusíku (NOx), oxid siřičitý (SO2), celkový organický uhlík (TOC), chlor (jako HCl), fluor (jako HF), oxid uhelnatý (CO).
Obtížněji stanovitelné vysoce škodlivé látky se zjišťují jednorázovým měřením, a to:
Kadmium +Thalium (Cd+Tl) a jejich sloučeniny, Rtuť (Hg) a její sloučeniny, těžké kovy a jejich sloučeniny (jako suma Sb+As+Pb+Cr+Co+Cu+Mn+Ni+V), PCDD/F (suma třiceti „dioxinů“ a podobných látek s různou toxicitou).
Tato kontrolní měření se za provozu malého ZEVO provádí pouze 2x ročně (a pouze jedno jednotlivé měření).
- Dodržení limitů obsahu toxických organických látek ve spalinách je značně citlivé na technologické parametry procesu a závislé na složení spalovaného odpadu. Např. výhřevnost jednotlivých spalitelných složek KO se pohybuje mezi cca 2–40 MJ/kg, přičemž účinnost homogenizace promícháváním odpadu ve vstupním skladu spalovny je diskutabilní.
- Obdobně může mít proměnlivé složení vstupů vliv na emise dioxinů a jiných toxických halogenderivátů. Procesy čištění spalin od těchto škodlivin počítají s průměrným obsahem chloru v SKO cca 0,5 %, resp. pod 1 % (při vyšším obsahu již musí být dosažena teplota nikoliv jen 850 °C, ale 1100 °C). SKO však běžně obsahuje odpady z PVC, které obsahují cca 8-13 % chloru, přičemž průběžná kontrola obsahu Cl v odpadu je neproveditelná!
- Regulace procesu s jistotou na bezpečné straně podle předepsaných podmínek provozu (např. potřebný nadbytek kyslíku a doba zdržení při teplotě nad 850 °C) obecně jde proti ekonomice provozu spalovny, takže lze očekávat snahu „balancovat na hraně“ a při proměnlivé skladbě odpadů může běžně docházet k překračování povolených limitů emisí. Samozřejmě během kontrolního měření (2x ročně) lze nastavit parametry optimální z pohledu minimalizace těchto škodlivin v emisích…
V důsledku praktické nemožnosti kontinuální kontroly a nízké četnosti kontrolních měření obsahu těžkých kovů a toxických organických látek ve spalinách tedy nelze zaručit dodržování emisních limitů nepřetržitě – po celou dobu provozu, což zvyšuje riziko negativních dopadů na ŽP a zdraví obyvatel.
Zastánci výstavby ZEVO a podobných záměrů často operují tím, že „zátěž z provozu ZEVO je zanedbatelná“ a že „zdraví a životní prostředí chrání velmi přísná legislativa“ NENÍ TO PRAVDA. Legislativa ČR obecně není v dobrém stavu; je často chaotická a značně nedokonalá a bohužel to platí i pro oblast ochrany ŽP a zdraví.
Platné limity pro znečišťování ŽP je nutno brát jako výsledek řady kompromisů pod tlakem technických možností průmyslu, či lobbingu a korupci zájmových skupin a v mnoha případech jsou stanoveny tak, aby byly splnitelné průmyslovými podniky, provozujícími stávající technologie.
Takovéto limity pak nemohou znamenat, že jejich těsné dodržování zaručí neškodnost pro zdraví lidí, nehledě na to, že někdy dokonce limity chybí (viz emise zápachu) a orgány státní správy takto mohou hájit svůj pasivní přístup k ochraně ŽP. Limity nejsou dogma – neustále se (i když pozvolna) zpřísňují, a určitě ještě nejsme na konci cesty za zdravím:
Výsledkem současného stavu je takové prostředí, jaké máme, roste počet respiračních onemocnění, alergií, astmatiků již od dětského věku, a stále rostou (celospolečenské) náklady na zdravotní péči, kdy se léčí důsledky znečištění ovzduší, půdy a potravin. (Podle pětiletého výzkumu WHO dosahují jen v ČR ztráty ekonomiky za předčasná úmrtí a choroby způsobené emisemi ročně téměř 300 miliard korun – tj. přes 7 % HDP).
Jak to funguje ve skutečnosti, vidíme na příkladu dlouholetého obtěžování okolí CTZ uhelným prachem: Za celou dobu firma nenašla uspokojivé logistické nebo technické řešení problému, poslední akce (mlžná stěna postavená za přispění dotací) prakticky nic nezměnila – pokud fouká severní vítr, je za jeden den všude černo, nedá se větrat a lidi čeká pořádný úklid… avšak měření prokázala, že limity prašnosti jsou dodržovány!